...věnováno těm, kteří tu již s námi nejsou...
Táta začal chodit na cvičák, když mu bylo 13 let. Nejprve měl celočerného německého ovčáka jménem Bor, který byl ale dost dominantní, takže s ním nebylo lehké pořízení.
Po něm přišel Sid, taktéž německý ovčák, tentokrát ale vlkošedý. Majitel štěňat tvrdil, že Sidův praděda byl vlk, ale nebylo to nijak podložené. Pokud by to ale byla pravda, kolovala by v Sidových žilách částečně vlčí krev. Táta říkal, že byl šikovný, i když také dominantní, ale bylo s ním lepší pořízení než s Borem.
Bora i Sida znám už jen z vyprávění a černobílých fotek. Zato Konyšku si pamatuji dobře, protože jsem s ní vyrůstala. Já jsem se narodila v září 1992 a ona v únoru 1993. Byta také zástupcem plemene německý ovčák, ale po dvou dominantních psech, přišla změna a táta si pořídíl fenku, ovšem také bez PP. Kony měla výjimečnou povahu. Byla trpělivá, hodná, klidně mě nechala lézt jí do boudy a brát granule z misky, ale uměla pouštět i hrůzu. Táta s ní prožil plno zážitků, protože chodíval hlídat v noci odlehlou faru, starý zemědělský areál a dokonce i hřbitov. Po té dohlížel na pořádek o poutích. Kony ho všude doprovázela a v případě ohrožení ho spolehlivě ochránila. Na stáří byla hodně nemocná, ale bojovala až do samého konce. Dne 12. února 2005 vydechla naposledy. Je to již nějaký čas, co nás opustila, ale přesto na ni stále s láskou vzpomínáme a nikdy nezapomeneme...
„Jestliže je láska nesmrtelná, pak doufám, že se po smrti setkám se všemi psy svého života. Kdyby pro nic jiného, tak pro to moře lásky, která nás spojovala....“